KSČ prosadila hned po skončení války zákaz agrární strany, jíž obvinila ze spolupráce s německými okupanty, a sama se ujala ministerstva zemědělství. Odstraněním Agrárníků si KSČ uvolnila cestu k naplánování a realizaci pozemkové reformy. Prostřednictvím této reformy si chtěla na svou stranu získat početnou skupinu malých rolníků a bezzemků.

Pozemková reforma byla uskutečněna mezi lety 1945 a 1948, a to ve 3 fázích. V první proběhla konfiskace majetku kolaborantů nebo těch, kteří se za války přidali na stranu Německa a znovuosídlení půdy po odsunutých německých a maďarských rodinách.  Další fází byla revize předválečné pozemkové reformy z let 1919 – 1938 a v poslední fázi proběhla samotná pozemková reforma. V rámci pozemkové reformy bylo rozhodnuto o přerozdělení zemědělské půdy všech závodů nad 50 ha mezi pracující zemědělce. Rozšiřovala de facto první pozemkovou reformu a vztahovala se na vlastníky půdy od 50 do 250 ha. V této fázi pozemkové reformy byli své půdy zbaveni všichni velkostatkáři, statkáři a zemědělští podnikatelé a to bez nároku na náhradu. Vyvlastněná půda byla přidělována státním statkům, zemědělským družstvům a národním výborům. Zájemci o tuto půdu tak museli jako první vstupovat do JZD, aby na ní mohli vůbec pracovat. Pozemková reforma postihla celkem 253 483 ha půdy.

Tyto tři etapy vedly ve svém důsledku k naprosté reorganizaci vlastnických vtahů, značné migraci zemědělského obyvatelstva a odstartovaly změny ve struktuře a funkci zemědělských závodů. Ze všech normativních zásahů v oblasti vlastnických vztahů měla být pozemková reforma závěrečným opatřením. I v této době KSČ i ministerstvo zemědělství stále ještě slibovaly, že bude zachováno soukromé vlastnictví půdy.

Není bez zajímavosti, že Komunistická strana československá proklamovala nejen soukromé vlastnictví půdy, ale i uznávání tradičních hodnot našeho zemědělství. Straničtí představitelé opakovaně vyjadřovali nesouhlas se sovětskými „kolchozy“ a dalšími „moderními“ vzory hospodaření. Na VIII. sjezdu KSČ v roce 1946 dokonce zaznělo, že mezi hlavní zásady komunistické zemědělské politiky patří hájení soukromého vlastnictví půdy našich zemědělců.  Účelově to bylo straníky prohlašováno ještě krátce po únorovém puči, aby získali na svou stranu prozatím nerozhodnuté voliče.

Komunistická strana ale po zmocnění se veškeré moci ve státě v únoru 1948, nejen že omezovala, ale dokonce i rušila soukromé vlastnictví půdy a po sovětském vzoru budovala s použití násilí družstva nového typu.

Československé zemědělství, které se poměrně dobře zotavovalo z válečných let, vstupovalo do nového období. Politické změny v podstatě znamenaly rychlý zánik tradičního zemědělství, které bylo založeno především na soukromém vlastnictví půdy a staletími osvědčených pěstebních a chovatelských postupech. Vycházelo z progresivních materiálních i duchovních změn, které byly započaty v polovině 19. století. V té době bylo zemědělství v naší zemi založeno na středním selském stavu, prostřednictvím něhož si velmi rychle vybudovalo prosperující strukturu a technologicky vyvinutou zpracovatelskou činnost. Komunistický režim tento víceméně kontinuální vývoj zastavil. Šlo mu především o vymýcení přirozených vztahů v zemědělství. Likvidoval téměř vše, co mohlo být spojováno s dřívějšími vlastnickými vztahy. Zemědělská prvovýroba se dostala do plné výrobně ekonomické a tím pádem i finanční závislosti státu, protože byla zbavena možnosti se podílet na finančním zhodnocení svých výrobků.