Poptávku po půdě měla pokrýt pozemková reforma zahájená hned v roce 1919. Jejím hlavním cílem bylo rozdělení velkých soukromých pozemků (velkostatků), z nichž většina byla v rukou šlechty a církve.  Nově vzniklá republika stála na demokratických principech, takže jedním z prvních opatření, která vydala, bylo zrušení šlechtického stavu a všech aristokratických výsad.  Půda velkostatků, která byla držena zpravidla v rukou německé šlechty, měla být převedena do rukou českého národa a jeho občanů. Šlechtické rody byly v naprosté většině případů kvalifikovány jako nepřátelé boje českého národa za samostatnost, protože zpravidla i po rozpadu monarchie zachovávaly věrnost císaři. Šlechtické velkostatky, které po staletí určovaly směr vývoje českého zemědělství a přinášely do něj četné inovativní prvky, byly zrušeny a nahrazeny statky kapitalistickými o menší rozloze.

Pozemky větší než 150 ha zemědělské půdy anebo 250 ha veškeré půdy, byly, zjednodušeně řečeno, vyvlastněny a přerozděleny mezi méně majetné rolníky nebo bezzemky. Jednotlivé příděly se pohybovaly od 6 do 15 ha. Pozemková reforma částečně uspokojila hlad po půdě, napomohla k úpravě vlastnických poměrů v zemědělství, umožnila malorolníkům získat nebo rozšířit svou půdu a také příznivě ovlivnila proces diferenciace venkovského obyvatelstva. Ač nevznikala nijak ohromná hospodářství, noví majitelé půdy výrazně napomohli k poměrně rychlému dosažení předválečné úrovně zemědělské produkce naší země.

Poválečné vylidňování českého venkova nebylo důsledkem pozemkové reformy, jak by se mohlo na první pohled zdát, protože malá hospodářství a zbytkové statky, byly dohromady schopni zaměstnat více lidí než šlechtické velkostatky.  Odchod lidí z venkova vysvětluje Beranová (2010) mravními a psychologickými a jinými hospodářskými faktory. Reformou neutrpěl škody ani zemědělský průmysl, protože výrobní kapacita některých podniků se v meziválečném období dokonce zvýšila.

Pozemková reforma byla jen jedním z mnoha nutných opatření, která měla vést k pozvednutí hospodářství v nově vzniklém státě. Obnova národního hospodářství, které se před válkou tak slibně vyvíjelo, spočívala především v nalezení nových odbytišť v zahraničí. V průběhu války došlo k snížení zemědělské a průmyslové výroby, i celkového objemu obchodu. Československé hospodářství se přes složité počáteční podmínky dokázalo poměrně rychle vzchopit a navázat na dynamický rozvoj zemědělství nastartovaný před válkou. K tomuto povzbuzujícímu vývoji výrazně přispěl i všestranný rozvoj zemědělského družstevnictví.

Předválečné úrovně dosáhlo naše zemědělství v roce 1925 a dále tato hranice se dále zvyšovala. Rostlinná produkce měla na trhu lepší postavení než živočišná, čehož také místní zemědělci logicky využívali a přeorientovávali se právě na ni. Výhodné ceny na domácím trhu byly ale stále více ohrožovány levnějším zahraničním obílím, proto Agrární strana prosadila v roce 1926 pevná cla jak na obilí, tak na krmiva, ovoce, zeleninu, semena i dobytek. Z cel ovšem těžili zejména velcí statkáři a později i menší hospodáři pracující na vlastní půdě. V meziválečném zemědělství byly nejvýrazněji zastoupení malorolníci s hospodářstvím do 5 ha.

Zemědělství se v této době stále více snažilo odpovídat na aktuální potřeby trhu, proto se začalo poměrně úzce specializovat, čímž velmi významně přispívalo k vybudování silné a konkurenceschopné ekonomiky. U nového státu se jednalo o velice podstatný proces, podmiňovaný z velké části státními zásahy. Ze všech oblastí československého hospodářství bylo zemědělství státními zásahy ovlivňováno jednoznačně nejvíce. S rozvojem zemědělských specializací a oborů dochází i k rozvoji zemědělského školství, vědy a osvěty.