DROBNÉ ROLNICTVO:

Nejpočetnější skupina obyvatel

ROLNÍCI - zemědělská výroba byla hlavním způsobem obživy celé rodiny, občasné přebytky

prodávali na trzích

• výměra hospodářství 5 – 10 ha

CHALUPNÍCI A DOMKÁŘI – veškeré výnosy hospodářství spotřebovali sami

• hospodářství do 5 ha

ZEMĚDĚLCI, KTERÉ JEJICH HOSPODÁŘSTVÍ NEUŽIVILO – nechávali se najímat u majetnějších sedláků, v rybníkářství, povoznictví nebo například při sezónních pracích v lese

BEZZEMCI – neměli žádné hospodářství, nechávali se zaměstnat na větších statcích, kde coby podruzi měli zdarma ubytování, v čase práce i stravu, případně kus louky a pole, které jim s potahem obdělával sám hospodář.

KOVOROLNÍCI a STAVOROLNÍCI – měli rozdílné postavení; jejich  hlavní zaměstnání bylo mimo zemědělskou výrobu a záhumenek a drobné hospodářské zvířectvo měli pouze jako doplňkový zdroj obživy

STŘEDNÍ ROLNÍCI:

Byli plně živi ze svého hospodářství, na němž pracovala jen jejich rodina, popřípadě sezónní pracovníci pomáhající s nejtěžšími pracemi. Co se prodeje jejich přebytků týče, neustále byli ve stínu větších a mnohem konkurenceschopnějších zemědělců.

SEDLÁCI:

Jejich hospodářství patřila k nejstabilnějším zemědělským podnikům. A to i v letech nestability, kdy na výnosy působily buď živelné pohromy nebo obtíže spojené s hospodářskou krizí či válečná léta. Za selské hospodářství byla ve 30. a 40. letech 20. století považovaná usedlost s 20 – 50 ha pozemků a minimálně 2 stálými zaměstnanci (kočí a děvečka) a dalšími sezónními zaměstnanci. Tato hospodářství používala koňské potahy, popřípadě lehčí traktory, sklizňové, secí a jiné mechanismy.

Sedláci se zpravidla významně podíleli na zemědělském družstevnictví. Byli naprosto soběstační a schopní své produkty prodávat i vyvážet, což ovšem bylo v rámci vázaného a přídělového hospodářství v meziválečném období přísně řízeno.