Od příchodu Slovanů (6. st. n. l.) probíhá vnitřní kolonizace Evropy, jejíž vrchol nastal v 11. – 12. století, kdy docházelo k uklidnění poměrů a upevnění středověkých států. Pronikají do nich prvky nové techniky, která v tomto období prodělávala velký rozvoj – běžně už se pracovalo s orným nářadím s kovovými částmi.

Ve 12. a 13. století pak proběhla i změna zapřahání potahů. Koně se zapřahají do chomoutů a dobytek do „jha“ neboli „jařma“.

V období vrcholného středověku docházelo ke zvyšování počtu obyvatelstva a díky tomu se postupně změnil dvojpolní systém na systém trojpolní (trojhonný, úhorový). Úhor byl využíván pro pastvu dobytka, který půdu zároveň hnojil. Takto se dařilo obhospodařovat dvě třetiny orné půdy. Úhor byl střídán po 3 letech a položil základ hospodaření na celá staletí - vydržel až do přelomu 18. a 19. století.

Používalo se toto nářadí: rádlo, asymetrická radlice (ta se stala základem pro záhonový pluh), brány, krátké kosy a srpy.

Mlácení obilí se provádělo přeháněním dobytka přes humna po rozloženém obilí nebo cepy. Čištění obilí se provádělo házením obilí proti větru.

Mouka se mlela pomocí vodních a větrných mlýnů.