V závěru kolektivizace si růst socialistického zemědělství vynutil různé organizačně - výrobní, politické i právní zásahy, které vedly ke slučování družstev nebo jejich vzájemné spolupráci, která ve svém důsledku způsobovala vznik nových subjektů apod. V letech 1976 – 1980 probíhalo rozsáhlé slučování JZD, protože panoval názor, že nejefektivnější je koncentrace zemědělské výroby. V roce 1950 mělo průměrné zemědělské družstvo půdu o rozloze 317 ha, kdežto v roce 1982 už 1975 ha!

I když po roce 1966 bylo možné zaznamenat rozšiřování prvků tržních vztahů, sovětská okupace a následná normalizace tento proces naprosto zarazily. Na konci 60. let pak bylo vše podřízeno jednomu základnímu cíli, a sice dosažení naprosté potravinové samostatnosti. Ta měla být zajištěna maximalizací hektarových výnosů, a proto se budovala velkokapacitní sila, velkovýrobny krmných směsí, plošně se zemědělství zásobovalo technikou i chemií. Ač hrubá zemědělská produkce v roce 1980 bylo o 21,6% vyšší než před 10 lety, přebytky mířily do bývalého SSSR za inflační platby. Zvýšení zemědělské produkce tak vyvolávalo nepřiměřené platby ze státního rozpočtu do zemědělství. Dosažení potravinové soběstačnosti a relativní srovnatelnosti některých výrobních oborů socialistického zemědělství s vyspělým západním zemědělstvím stálo obrovskou cenu. Nadprodukce potravin bylo dosaženo za cenu vyšších nákladů, enormní dotační podpory a ekonomických ztrát.

Socialistické hospodaření vedlo ke zhoršování fyzikálních a chemických vlastností půdy, vodní a větrné erozi, vyplavování živin z půdy a mnoho dalšího. Důsledkem bylo snížení úrodnosti půdy spojené s klesající biologickou aktivitou. Od konce 2. světové války došlo v našem zemědělství k rychlé industrializaci a chemizaci. Samozřejmě to mělo svá pro i proti. Zápory ale začaly časem převažovat nad klady. Docházelo k zhoršování produkčních podmínek a často i zdravotní jakosti zemědělských i potravinových výrobků hlavně v důsledku používání těžké techniky a chemizace.