Dělnická, řemeslnická, živnostenská i zemědělská družstva byla v roce 1949 sjednocena do jednotných zemědělských družstev. Měla sloužit primárně k nákupu zemědělských výrobků od rolníků, plánování zemědělské výroby a její distribuci a zásobování venkova zemědělskými stroji. Přijetí zákona o Ústřední radě družstev je někdy označován za oficiální začátek kolektivizace československého venkova.

Členem JZD se mohl stát každý pracující zemědělec starší 16 let, a pokud bylo JZD založeno sloučení předchozích družstev, stávající členové družstev se automaticky stali i členy jednotného zemědělského družstva, pokud do dvou týdnů písemně neoznámili své vystoupení. Přes silnou agitaci KSČ se nedařilo rozpoutat nepřátelství vůči velkým SEDLÁKŮM.  Vedení strany tak bylo nuceno počítat s majetnými hospodáři i při zakládání JZD a dokonce do vedoucích pozic. Vláda si byla vědoma silně zakořeněného principu demokracie, proto nemohla tuto skupinu zemědělců z členství v JZD přímo vyloučit.  Při přípravě JZD zdůrazňovala dobrovolnost vstupu a hledala takové formy, ke kterým má drobný a střední zemědělec důvěru. Důraz byl kladen hlavně na různorodou činnost družstev, aby potenciální členové neměli pocit, že jim je shora něco předepisováno. Demokratizaci družstev proklamovala i Ústava z května 1948 a specifikovala, že cílem zakládání družstev je zvýšit životní úroveň členů i ostatního pracujícího lidu. Lidově demokratické družstevnictví je podporováno státem a to hlavně v zájmu obecného blahobytu a národního hospodářství. Ústava také zakazovala družstvům výdělečnou činnost, „ve starém kapitalistickém smyslu“, jak ji dřívější nákupní, prodejní a zpracovatelsko-výrobní družstva prováděla.

Jelikož si KSČ uvědomovala sílu rolnické vazby k půdě, využívala přerozdělování vyvlastněné statkářské půdy k získání drobných zemědělců na svou stranu v boji proti velkým vlastníkům půdy. Zabavená půda byla v prvních fázích pozemkové reformy rozparcelována a svěřena právě drobným rolníkům a bezzemkům. Individuální hospodaření drobných rolníků bylo podporováno hlavně kvůli získání podpory této velké sociální skupiny.  V posledních fázích reformy byla tato malá hospodářství využita k prosazování prvních forem společného vlastnictví výrobních prostředků. Proto už od roku 1949 začala intenzivní kolektivizace vesnice zdůrazňující společné obdělávání půdy. Samostatní rolníci byli ale od začátku proti.

            Kolektivizace jednoznačně mířila k naprosté likvidaci soukromého vlastnictví. Nejrozsáhlejšího zespolečenštění dosáhla JZD III. a IV. typu, v nichž už jednotlivým družstevníkům bylo ponecháno jen malé osobní hospodářství (záhumenek). Ochota ke společnému hospodaření byla mezi rolníky mizivá. Kolektivizace proběhla ve 3 vlnách, jdoucích velmi rychle za sebou. Jelikož obliba JZD se v průběhu 50. let nijak výrazně nezvyšovala, spíše naopak, docházelo v druhé a hlavně třetí vlně kolektivizace k nátlaku a násilí vůči rolníkům, kteří se odmítali podvolit kolektivní myšlence. K vynucenému vstupu do družstva bylo během tří let přesvědčeno téměř čtvrt milionu rolníků.

Straničtí hodnostáři vycházeli z předpokladu, že dobře prosperující rolník nemá důvod do družstva vstupovat, proto zaváděli mnohá ekonomická opatření, která zajistila naprosté zbídačení nejlepších venkovských hospodářů. Nejčastějším nástrojem bylo neustálé zvyšování povinných dodávek státu. V momentě, kdy rolníci nemohli dodávky splnit, následovala pokuta nebo vězení. Z trestu se mohli „snadno“ vykoupit vstupem do družstva.

            Ač mělo kolektivní hospodaření zajistit lepší výsledky než soukromé, opak byl pravdou. Většina družstev neprospívala, byla zadlužená, životní úroveň družstevníků byla nízká.

Podle sovětského pohledu, nebyli rolníci v rovnocenném postavení s dělníky, protože rolníci jsou nejen pracovníky, ale i vlastníky a ti větší i zaměstnavateli, potažmo „vykořisťovateli“. Velcí hospodáři s více než 20 ha (později byla hranice snížena na 15 ha) byli prohlášeni po sovětském vzoru za „kulaky“ nebo „vesnické boháče“ a oficiálně byli prohlášeni za úhlavní nepřátele kolektivizace a hlavní překážku zakládání JZD. Jednak proto, že sami odmítali vstoupit, a jednak proto, že kvůli nim odmítaly vstoupit i nižší rolnické vrstvy. Sedláci totiž měli v obci autoritu a značný hospodářský a politický vliv, což se samozřejmě socialistickému státnímu aparátu vůbec nehodilo. Byla proti nim přijata řada opatření, která sledovala jen jediný cíl - likvidaci těchto úspěšných hospodářů.