V důsledku technického pokroku i síly hlasů movitějších zemědělců v rámci svépomocných družstev prosazoval svou výsadní pozici ve vesnické hierarchii tzv. selský stav – ekonomicky velmi silný a konkurenceschopný.  Sedláci patřili k uznávaným činitelům obecních samospráv, ale i zájmových sdružení. Autorita u spoluobčanů a aktivní zapojení do každodenního života vesnice měla za následek i to, že právě z řad sedláků pocházeli velmi často starostové, členové zastupitelstev, po válce i mnozí předsedové nebo členové národních výborů apod. Sedláci nebyli ale vždy zcela oblíbeni. Značná část malorolníků na nich byla existenčně závislá a někteří sedláci byli známí svou pýchou, lakotou nebo dokonce asociálním chováním vůči čeledi nebo i méně majetným sousedům. Nutno dodat, že často tato nenávist méně movitého obyvatelstva pramenila z obyčejné lidské závisti. Selský stav se v Čechách vyznačoval „regionálně rozrůzněnou religiozitou s převahou katolické orientace“. Sedlák tehdy znamenal prototyp českého člověka, který svou neúnavnou prací na zděděné půdě a vědomou a často až manifestační návazností na tradici svých předků, pracoval nejen pro svůj užitek, ale i pro věc národní. Toto vysoké hodnocení zvnějšku se také projevilo na vzrůstajícím sebevědomí venkovského lidu.

Dalšími sociálními skupinami byli domkáři, chalupníci a také podruzi, kteří sloužili u hospodářů a byli na nich i se svou rodinou v podstatě závislí. Bývali to často sourozenci hospodáře se svou rodinou, kteří nezdědili otcovo hospodářství a zároveň neměli dostatečné prostředky na zakoupení vlastního.