Od 40. let 19. století totiž přebíral grunt po otci nejstarší syn v den své svatby, a to i přes to, že odstupující hospodář byl většinou ještě v plné síle. I tady ovšem existovaly drobné regionální odchylky. Selská hospodářství v této době trpěla častým střídáním hospodářů a hospodář výměnkář zpravidla i po svém odchodu na výměnek pracoval společně se synem, úřadujícím hospodářem. Odstoupivší hospodář žil na statku nebo v chalupě na výměnku i se svou ženou, a dokud mohl, svému synovi s hospodářstvím pomáhal, babička se často starala o vnoučata, protože hospodyně na ně při starosti o celé hospodářství nemívala tolik času.

V tradiční společnosti do první poloviny 19. století ovšem bývalo zvykem, že hospodářství dědil syn nejmladší. Tak se hospodář mohl postarat o všechny své děti a zaopatřit je. Grunt předával zpravidla v době, kdy už neměl tolik sil a rád přenechal hlavní starost o hospodářství synovi. Sám se pak na výměnku věnoval už jen drobným řemeslným pracím.