Prakticky platilo, že až do konce 18. století se zemědělské technologie a nástroje příliš neměnily. V 19. století se ale vše rapidně změnilo.

Roku 1827 bratranci Veverkové sestrojili ruchadlo (typ oradla, který kypřenou půdu kromě rozrývání ještě obracel).

V druhé polovině 19. století došlo v důsledku industrializace a obrovskému rozvoji techniky k rozrůstání průmyslu. Znamenalo to obrovský přesun zemědělských pracovníků do průmyslu.

S rychlou industrializací na konci 19. století se zrodilo i samostatné zemědělské strojírenství a s ním se měnily nejen technologie výroby, ale i ekonomická struktura českých zemí. Byly vynalezeny nové stroje zjednodušující lidskou práci a nahrazující zvířecí a lidskou sílu. Zaváděla se umělá hnojiva a rozvíjelo se šlechtitelství a plemenářství. Odbyt zemědělských produktů byl zajištěn díky rozvíjející se dopravě a komunikaci.

Postupně se zjišťovalo, že trojhonný systém hospodaření je značně nevyhovující technický rozvoj usnadnil přechod k novému střídavému systému hospodaření, který vyžadoval dokonalejší přípravu půdy, promyšlenou skladbu plodin a dostatečné hnojení.

Velkostatky začaly střídavý systém využívat velmi rychle, protože disponovaly velkou kapitálovou silou, odborným vedením i dostatečnou rozlohou, na níž mohly nové technologie zavádět. Velkostatky byly v této době nositeli všeobecného hospodářského pokroku, protože na případné neúspěšné úrodě nezávisela, na rozdíl od malorolníků, jejich existence. Drobnější rolníci, kteří věřili v postupy, jež byly odzkoušené mnoha generacemi, se k novým technologiím a postupům z počátku stavěli velice nedůvěřivě. Prosazování střídavého systému hospodaření se tak protáhlo více jak na 100 let a k jeho definitivnímu přijetí došlo až v 70. letech 19. století. Na přelomu 19. a 20. století už patřilo české zemědělství k nejvyspělejším v Rakousku - Uhersku.

Druhá polovina 19. století pak byla všeobecně považována za období technického zázraku – ruční práce byla poměrně rychle zcela nebo částečně nahrazena prací strojovou.