České země patřily před první světovou válkou v rámci celé monarchie k těm nejvyspělejším. Válka ale pro jejich hospodářství a úroveň zemědělského rozvoje byla téměř zničující. Odvody mužů na vojnu znamenaly rapidní úbytek pracovních sil, za války vzrůstal také nedostatek kvalitních potahů, zemědělských strojů, umělých hnojiv, šlechtěného osiva a kvalitního obdělávání půdy.

V období první světové války začaly sílit státní zásahy do zemědělství. Vídeň si od nich slibovala pokrytí potřeb armády a výživu obyvatel ve válkou postižených rakouských zemích. Sedláci museli odvádět velké množství obilí do státních sýpek a navíc bylo roku 1915 zakázáno obchodování s potravinami, které se od té doby mohlo provádět pouze přes vídeňský Válečný obilní ústav. V závislosti na tomto opatření byly vydávány potravinové lístky, jimiž byla distribuce potravin mezi obyvatelstvo zajišťována. Jelikož se vláda obávala snížení produkce, rozhodla se pro další zásah do svobodného hospodaření rolníků zřizováním tzv. žňových komisí, které měly dohlížet na zdárný průběh zemědělských prací a obdělávání všech pozemků v obcích.

Přes veškeré státní zásahy rychle rostly ceny, hlad a podvýživa obyvatelstva. Z důvodu kontroly povinných dodávek, byly pravidelně sepisovány zásoby jednotlivých domácností. Drahota nutila živnostníky k nahrazování kvalitního materiálu materiálem levnějším. Chléb se pekl z kukuřičné mouky, kožené podešve byly nahrazeny dřevěnými, látky, nitě a provazy papírem, hedvábí kopřivovým suknem, mýdlo se vyrábělo z hlíny a sody, pivo z pýru, místo tabáku se kouřil chmel nebo bukové a jiné listí.

V rámci všeobecného šetření nákladů na provoz podniků, byl v roce 1916 zaveden dodnes užívaný letní čas, aby se ušetřilo za osvětlení.